Dnes zde najdete 199 autorek(rů) a stovky básní, neváhejte a přidejte své verše.


Přidat báseň

Na zdi psáno



Nahá

Z pavučinek jemných košilka upletená,
kalhotky z pírek kolibříka,
nic moje sestřička na sobě nemá,
hlavně poblíž bříška.

Dr. NO.










Rohatá holka

A co ty, znáš taky anděla?
Já ho potkal, měl jsem štěstí,
Má teda rohy, a občas zatíná pěsti
A je to pěkná holka, kdybys to nevěděla.

Lásky je v ni kopec,
jako rudý uhlík žhne,
Sáhneš na ni, roztaví tě,
Jsi-li potměšilec.

Lásky je v ní hora,
Já ji poznal, měl jsem štěstí
A přeju si, ať to stále trvá,
Ať nevyhasne kotel naší neřesti.
Dr. NO.









Moje kudrnatá holka

Brčkavá čiči nespí,
nikdy ji nelze umilovat,
za chvíli se rozední
a stále mě bude vzrušovat.

Brčkatá kočka do rána líbá,
i ty fixy tečou po zrcadlech,
neumí milovat tolik žádná jiná,
jak rád laskám ji na ňadrech.

Dredatá mačka po obědě vstává,
kalhotky jí peru, češu vlasy,
k snídani jídává vajíčka ráda,
pak na hradě fondán dá si.

Dr. NO.










Do kalhotek Ti lezu

Jdeme spolu na lodičky,
odvezu Tě daleko,
sáhnu Ti tam pod spodničky,
řekneš mi: "ty nezbedo!"

Jdeme spolu na šlapadla,
odvezu Tě doprostřed,
jsou to pro mě lákadla,
pod pupíkem světa střed.

Jdeme spolu na Žofín,
plavidla tam půjčují,
zatím prosti lihovin,
Tvé kalhotky vzdorují.

Jdeme spolu na vodu,
stejně Ti tam vlezu,
půjdu na to zespodu,
od šumícího jezu.

Dr. NO.











Zdravý způsob smrti

Chromovou zelení ožehnutá obloha
Rozpouští se v kelímku s kapučínem
Noc Mléčnou dráhou zmámí Boha
Krystaly hvězd promíchá s kokainem

Vesmírný rytmus s velkým třeskem
Vibruje, tepe, exploduje v žilách
Miluji chvíle těsně před rozbřeskem
Kdy zůstat naživu není v mých sílách
AMorg











Důstojník McDonald

V prošedlém světě zděných hor,
smutně se toulám.
V monument zní zdáli zvon
Bim, bam, bim, bam

Ecce Homo !
Zvolám náhle.
A támhle další ! Celý rej !
Šarlatový důstojník jen v pozdrav mávne.
A ty, člověče, mlč a děj.

Smrt vonící bankovkou,
po myšlení skrovno.
Smutně jdu si dál svou cestou,
Ecce Hovno !

V prošedlém světě zděných hor,
dál se smutně toulám.
Snad v naději zas zazní zvon:
Bim,
Bam,
Bim,
Bam.
Reinmar Von Bielau










Jasná chvilka

Bič duchovního v „prásk“ poloze
lidstvo v zádech ohnuté
na talíři knedlíky kynuté
zlaté hovno na obloze
kdo má řešení . . ?
… proti strachu věšení
rande napříč rovnoběžné
s latí v zádech . . .
bič „prááásk . .“!!
nádech . . .
zbědované předměty
ohybání planety
rozumím jako jedinný
rodokmeny na špičkách nosů
znají pouze luku osu
trhani a barbaři
kdo knedlíky povaří
smetanu do kávy
nechť zas chutě vypráví
blahobyt v bosé sekané
i když na ní nemáme
prostoduchá partnerství
rovina objektu nula
bláta na botách
a tak se neobula
civilizace ve službách biče
práská – mlátí, a co ti svatí?
strkaj hlavu do obruče . . !!!
Luboš Býna










Odkrokováno

Má nejdelší nohy, které mě kdy provázely.
Které kdy šlapaly chodidlem na plyn.
Ty, co mě obkročmo svíraly a lezly kamsi tříc se o mě.
Neznají strach.
Takovým pocitem vyvěraly nad povrch planety.
Vyvěrají stále.
Na zápražích kolen dalo se snídat, večeřet.
Poznal jsem je, to ještě svítila slunce.
Dnes chodí ve sněhu.
Vydaly se západním směrem a možná západ vyrazil k nim.
Takovou vládnou silou.
Znají pochod, znají smyk.
Zvykl jsem si na ně jako na mnoho věcí.
Byly jedničkami s plusy.
Prostě dva fajnový kusy.
Luboš Býna










Neviditelný úder

Slyšíte to kladivo, jak tepe, buší, lechtá, zraňuje 0
milujeme ho, leštíme mu úderník, blýskání
automatické pády do těl a myšlenek bohů v nás
nekonečnou věčností tupě do placatosti rovná
ploští nás jak nejt, musím tady bejt, vydržet
topůrko pevné samozřejmostí, krušně vzdušné
nápřahy a levitace, dřevo, kov a plastičnost
modernizace v technologiích nás mění současně
kopírujeme se navzájem, úderník a pronájem
drtí prsty dlaní, odevzdaně tmelí skutečnosti
nekřičí, nepláče, zvučí, život žít nás učí . . .
Luboš Býna










Lidské ohýbání

Bič duchovního v „prásk“ poloze
lidstvo v zádech ohnuté
na talíři knedlíky kynuté
zlaté hovno na obloze
kdo má řešení . . ?
… proti strachu věšení
rande napříč rovnoběžné
s latí v zádech . . .
bič „prááásk . .“!!
nádech . . .
zbědované předměty
ohybání planety
rozumím jako jedinný
rodokmeny na špičkách nosů
znají pouze luku osu
trhani a barbaři
kdo knedlíky povaří
smetanu do kávy
nechť zas chutě vypráví
blahobyt v bosé sekané
i když na ní nemáme
prostoduchá partnerství
rovina objektu nula
bláta na botách
a tak se neobula
civilizace ve službách biče
práská – mlátí, a co ti svatí?
strkaj hlavu do obruče . . !!!
Luboš Býna










Hlína

teplá vůně ohně
ozářila muže
nad červenou hlínou
tváře rozehřátý

touhou zaznamenat
vytvarovat sebe
převrátit se ven
písmo do kamene

tjadá

tak jak hnětli hlínu
vtělili se muži
krze svoje svaly
do těl džbánů

nalily ráno ženy
do těch džbánů vodu
a vtý horký vodě
vidí jejich tváře

tjadá
www.zrni.cz










Bratři moji slyším ticho

hadrový mý ruce
slunce jen tak hřeje
pase svatý krávy
prohřejvá tělo mý
nahý

voňavý suchý snopy
cenim na ně zuby
hadrový panáci
se smějou pusama
hadrovejma

děti vezou krále
vidim lítat mraky
a skřivani lítaj
bratři moji slyším ticho
www.zrni.cz










Měsíc i smutek ze života mizí

Obracím hlavu a tváře mých druhů
potvrzují diagnosy neduhů
i druhů mých, dobrých i zlých.
Chodníčky, zarostlé plevelem měsíčním,
že zůstaly neschůdné,
stejně, jako nebe, bez počátku a bez konců.
Že rudá růže, co stále rozkvétala v domnění,
že nakonec nebude všemu konec
nakonec také zvadla.
A konečně také,
že ani stíny, jejichž oči za života nezářily,
nepatří apriori ke vzpomínkám na smrt.
Vzdaluji se,
broukaje si písně táborových ohňů.
Je mi fajn.
Měsíc i smutek ze života mizí.
Vladimír Vlasatý









Někdy otevírám okna

Někdy otevíram okna
a zkoumám,
jak že se vzduch tetelí.

Často zoufám,
cesty nevidouce.

Jindy sháním vídle,
abych měl čím
vyhazovat hnůj.
Vladimír Vlasatý









Slyším již

Slyším již, jak přicházíš
V kolika tóninách
uslyšíš v únoru zavrzat vrátka,
tolika barvami pohladí tě jaro!
Z bílé stane se žlutá,
z vajíčka kuřátko,
z růžové rudá,
z ničeho láska.
Slyším již, jak přicházíš.
Loukou plnou vlčích máků
zelenají se svůdně tvé kroky.
Vladimír Vlasatý









Ženy a muži

Ženy rozlévají víno
do sklenic,
jako lásku
do opojných časů.
Muži zbožňují opojení.
Pijí těžce a dlouho,
s pocitem viny
v roztřesených rukou.
Potom přidávají
prášek do pečiva do snění,
aby touha nakynula.
Na ženskou myslí
v jednom kuse.
Vladimír Vlasatý









Modrooký hlídač

Parkem chodí hlídač
jemného hlasu,
po domácku oblečený,
se sojčím pírkem
na klobouku.
Oči hlídače jsou modré,
hlídající.
Hlídají Bystroušku,
lišku rezatých chlupů
a chlípných způsobů,
potvoru,
požírající zbytky
našich žranic.
Jednou jí modrooký hlídač
zakroutí krkem.
To aby ji ta drzost přešla.
Vladimír Vlasatý









Paní Růžičková

Na stole ještě tabletky,
pod stolem
ani jejich stíny.
Nad stolem žárovka,
čtyřicítka.
V nočním stolku šuplík,
v šuplíku nic.
Za postelí košík
s prádlem.
V posteli
paní Růžičková.
Na chodbě
agenti krematoria
a nějakej doktor.
Vladimír Vlasatý









Květy

Stala se chyba ve výchově
dva květy stojí proti sobě!

Obličej zakrývají slzy,
nesmírně mě to mrzí!

Chci tě mít ráda,
chci s Tebou snít,
konečně v duši by zavládl klid.

Buďme si oporou - dvě břízi v bouři,
buď mi tím přítelem po kterém toužím!

V tvých očích nenávist plane,
neslyšíš...
necítíš...
všechno je marné!
Ta nenávist je vůči mně...

A déšť mých slz?
Padá bez významu!
Já nepřítel tvůj soucit nedostanu.

Trvá dlouho moje cesta,
kde je jí konec?
Nechci tudy jít!
Vydám se kudy chcete!,
jen nenávist už tu nesmí klít,
dál nemám sílu soupeřit!
Ajii










Vychladlá lázeň

Vychladne touha žít,
pro lásku,
pro ten nejteplejší cit?

Vychladne voda,
co stojí dlouho ve vaně.

Zbyde šampon, co štípá do očí,
Zbyde nic, co v samotě útočí!

Verše tečou z mého pera,
Aniž bych je napsat chtěla.
Ruka létá tam a zpět,
Ukazuje mi můj svět?
Nebo snůšku nesmyslných vět?
Kdo za to může? Já?
Lázeň vychladlá
Ajii










Motýlí láska

Jak nazvat pocit,
kdy mám tě blízko sebe?

Na ústa k večeru dáš mi něžný polibek,
přitulíš k mému svoje tělo,
do ouška ševelíš mi:
To krásné, cosi co už bylo
To krásné, co je právě teď
To krásné, co čeká v jarní zahradě!

Zvlhnou mi oči,
s úsměvem si hraje moje tvář,
Tvoje láska ve štěstí se mění,
třpytí se mi na řasách!
Ajii










Strach

Dvě bílé stopy,
křupavá bílá láska,
dvě levé tlapky,
zapadlé do bílé zahrady..

Láska, bílý sníh, bílá labuť,
odpluje…
Roztaje v teplých krajinách?

Vysoká hora kdesi v Africe,
dvě bílé stopy,
jedna levá, druhá levá
půlka mě a půlka Tebe
spojila se v jedno nebe!
Ajii










Naplněna

V perutích abstraktnosti našich těl
kapka po kapce
silnicemi řas proudí něhy
dotknout se lehce
krásy těl
on chtěl
když slunce zapadá
ona půvabná
a hříšnost pase se do syta
sálavé plameny v obzoru planou
vzpomínky na ten chtíč
krásné se stanou
Janika










Slova

Slova jsou jen klíčky ke štěstí,
nesmí se tak vážně brát,
až po společně stráveném neštěstí,
poznáme,jak umíme se špatnou kartou dobře hrát,
přijdeme na hodnotu slov:"Mám Tě rád."
Marcela Veselá










Babička

Postava se srdcem na dlani,
pár vrásek vrytých do skrání,
vstupuje v tunel stromořadí,
kde strom se stromem se hladí.
Vnímá svět,
moudrostí let.
Očima laská je potají,
vidíc,jak něžně se líbají.
Vlahý vánek,
odnáší spánek,
koruny nenechá snít.
Marcela Veselá










Přetvářka

Mlčí a přece rty se hýbou,
bylo by asi chybou,ptát se:"Proč?"
Dýchá a přece se dusí,
protože ví,že musí,
alespoň naoko se smát,
aby měl ho každý rád.
Přeje a přece závidí,
druzí to ale nevidí,
on připadá si jako král,
co na tom, že jej pouze hrál,
lásku bez lásky od druhých bral.
Marcela Veselá










Kostel

Tón v tónu ruku v ruce kráčí,
varhany sladce znějí do ticha,
nejedno oko slzy smáčí,
čas pomalu utíká.

Z těla smutek hudba odplaví,
po hrudi slast rozlévá,
hříchy kostel rázem napraví,
v schránce zrnka dobra zaseta.

Čas věrných sluhů v notách končí,
cosi všední začíná,
spěch zlobu lidí věnčí,
opět v žilách ukrytá.
Marcela Veselá










Ledová královna

Ledová královna
V svém domě z ledu
Hledá a volá
Probuď v ní něhu.

Srdce jak z kamene
Ledová slza
Skane jí po tváři
Chladem přimrzla.

Duše se zavřela
v ten obal z ledu
nemyslí,nehřeje
srdce ze sněhu.

Nepozná cit
Bude žít sama
Nenašla nit
Života.
Panna.

Nemiluje,necítí
Nepřivoní si ke kvítí
Radostí její
Sníh a led jest
Tolik ji zničila
Milostná lest.

Srdce jí zlomili.
Odkopli.
Zabili.

Klekla si na zem
V ruce sníh vzala
A srdce ze sněhu
si uplácala.

Mráz ji teď nechá žít
Láska ji zabila
Tak život mrazu
Do rukou vložila.

Bloudit teď bude
Tou bílou pustinou
Iluze,ideje
V páru se rozplynou.


Zavřena ve svém
paláci z ledu
nepozná cit
nepozná něhu..

Sama si do srdce
Tento led vložila
Byla to láska
Láska ji zabila.

Vděčná je mrazu
Život jí dal
A chtěl přece jen
Pramalou daň.

Srdce tvé ledové
Navěky zůstane
Citem ni bolestí
Nikdy nepovstane.

Nebude citu
Jen sníh a mráz
A tak to bude
V ten zimní čas.

Přes jaro,léto
Kapičkou budeš
Na svět jak slza
Shlížeti můžeš.

Jako ta slza
Kterou's uronila
Když zlá ta láska
Srdce ti zlomila.

Příkladem budeš
Pro dívky nesmělé
Ty co se tváří
V svět nevesele.

Vezmou si příklad
Lásky se vzdají
A srdce ze sněhu
Sami si dají.

Místo kam patří
Láska i zášť
Zakryje led i sníh
Mrazivý plášť

Sami pak budou
Blouditi lesem
Sami ve člunu
Bez dna i vesel

Záchrana nepřijde
Pozdě již bude
V ledu se utopí
Citu nezbude.

Těm dívkám nesmělým
Říkati budou
Královny ledové
Titul ti vezmou.
Ayla










Tahací panáci

Když se zatahá
za správnou nitku
kývají hlavy
"Ano" "Ano" "Ano".
Nejdříve se rozkývají hlavy
potom ruce a nakonec i nohy
"Ano" "Ano" "Ano".
Jenom prdel nekývá,
protože je
nepodplatitelná.
Jinak přikyvuje všechno
"Ano" "Ano" "Ano"
když se zatahá
za správnou nitku.
Vladimír Vlasatý









Proč se nenávidím

Dříve než zavřu svá víčka napořád,
chtěl bych zjistit, co znamená u srce hřát,
já skála byl jsem, měl v srdci led
snad změnil jsem se a nezatratil svět.
Stále padám, dlaně rozedrané,
však ihned vstávám a postupuji dále.
Kde překážka se zjeví náhle
tam zpomalím, ale postupuji dále.
Mne od cesty neodradí, nesvede či neobrátí
živá duše, nepřítel či ďábel sám,
co umanu si, splnit musím
byť ohledů si nevšímám.
Já hledím zpět a soudím skutků
jež vykonal jsem bez zármutku,
však nyní lituji a nenacházím snění
touhou po lásce a odpuštění.
Jan Partyka










Minuty ticha

Minuty ticha
Ve vlnách přílivu
slz,
Co se jim neuvěří
Jak snaha bez vlivu
V hadrech u cizích dveří
Prosím o možnost žít
Jen o pár minut volna
Prosím o sílu snít
Že budoucnost je dobrovolná

V divokých příbojích
Těch, co se skutkem stanou
Chtěla bych v tichu tich
Zakřičet NASCHLEDANOU!
Chtěla bych utéct pryč
ale
Má hrdost někde vzlyká
Pravda je jako chtíč
Zakletý v kajícníka

Brečím a přísahám
Pro ty co pravdu znají
Navzdory nástrahám
Těch co se nezeptají
Budu teď každým dnem
Jak jsem to vždycky chtěla
Útěkem za svým snem
Čím dál víc podezřelá
Tereza Wagnerová









Polední konzum -
pivo, vepřoknedlozelo, spánek

Zdravé je zelí, všichni mi věří.
Tohle je maso, vidíš tu krásu?
Jak pěkně slastné je tohle sousto mastné.
Po skvělém jídle a správném pivním spláchnutí
jako jární vánek, přichází na tebe spánek.
Tak na co čekáš více? Naplň ještě předtím své plíce.
George Sergejevič Sowa










*

Zatáhni závěsy
lehni si
poslechni srdce
vymačkej ze sebe
smutek jako hnis
a ze světa zmiz
Werdík










Nezkrotná

Byla nezkrotná jako padající listí,
stávala ve větru a poslouchala jak sviští.
Jemný vánek jí splétal vlasy,
jen listopadový den byl svědkem té krásy.
Byla tak tajemná, byla tak zvláštní,
jen ona věděla kolik její srdce skrývá vášní.
Toužila po lásce, toužila po hříchu,
tužba je bič, teď není jí do smíchu.
Toužila po něm, po princi svém,
jak uvadající růže se ztrácela v něm.
Okvětní lístky už na zem padají,
mísí se s krví a barvu svou přiznají.
Příroda stárne, lístečky padají,
slzy jsou marné, sny už se nezdají.
johanka










Poněkud zvláštní...

Poněkud zvláštní
ony vestavné skříně
se zrcadly

každý den kolem nich projdu
a slušně pozdravím toho pána
co se na mě zubí

jestli tam někdy potkám sebe
možná se leknu
že už je pozdě dopátrat se
o čem to všechno bylo
až funebráci najdou správný směr
v zatáčce našich schodů.

Hrát sám se sebou na schovávanou
vykat zrcadlu
raději se neptat na nic osobního
být levnou uzeninou
těžce pozřenou
a draze zaplacenou
vlastním zdravím

to už dávno jsem

a bylo tomu někdy jinak (?)
může si někdo z vlastní špajsky
uzmout slinu s trvanlivou chutí (?)

nevím

do druhých nevidím
a už vůbec ne do žen

několika jsem dal přednost
na křižovatce
až přišla Ta
s kterou jsem chtěl jít
po hlavní
a možná jsem jí tím zkazil život.

Jen když vidím dvě růžičky
co rozkvétají v ženy
z našeho hnízda

říkám si
že bych měl
vzít život jako fakt

fakt ses prostě narodil
tak by sis toho snad
ve čtyřiceti měl už
všimnout

asi kvůli nim

jo jo hm fajn
tak zas někdy.
Martin Vodňanský










Proměnění anděla

Anděl.
Sedící na balkónku utkaném z vlastní naděje.
Čeká.
Sleduje předmět ležící na stole.
Jako by tam ten stůl nepatřil...
Jeho srdce svádí svůj každodenní boj.
Ruka se chápe po onom předmětu.
Srdce pláče.
Anděl stále váhá...
...ale...
je rozhodnuto
je pozdě
Dnes.
Stejně jako včera.
I předevčírem.
A už mnoho let.
Zdá se, že se nic nezměnilo...
...ale...
jak to, že místo plné světla očekávání-
proměnilo se v stín všední minulosti?
Dnes.
Stejně jako včera.
I předevčírem.
A už mnoho let.
A jak to, že hebká mladá kůže anděla,
provoněná Boží čistotou-
se proměnila ve vrásčitou pleť stařeny,
zapáchající staletým hříchem?
Malomocenstvím.
Dnes.
Stejně jako včera.
I předevčírem.
A už mnoho let.
Kalné stařeniny oči ulpěly pohledem na kostelní věži.
Na Božím chrámu, jehož věž nikdy nepřestala vzhlížet ke svému Pánu po věky svého života.
Rozjasnily se oči stařeniny vzpomínkou na to, jak mohly se dnes večer dívat na svět.
Avšak zakalily se ještě víc, jakmile spatřily komín továrny, kazící výhled na onu svatou věž.
Jakmile spatřily jak skutečně stařena žila.
Dnes.
Stejně jako včera.
I předevčírem.
A už mnoho let.
Oči náhle zrcadlí bolest srdce.
Pláčou.
A už mnoho let.
I předevčírem.
Stejně jako včera.
Dnes.
A zítra???
Oči krvácí.
Bolest duše se proměnila v bolest těla.
Bolest těla by mohla být snesitelná, kdyby stařenu na hrudi netížilo povědomí...
...už nebude žádné zítra.
Tekakwitha










Koloběh

Kavárna na rohu, tik, tak čas líně plyne
Kavárna na rohu, kde tak rád sedávám
Kavárna na rohu, plná emocí
Kavárna na rohu, nekončící koloběh v okovech osudu
DNLC










Chtěla bych...

Chci žít blízko Tebe,
cítit Tvůj dech,
dotýkat se Tvých vlasů,
líbat Tě třeba celou noc.
Ty víš, jak Tě miluji
a nikdy nepřestanu mít ráda.
Dovedl si mi dát to, co člověk má
- lásku, cit, porozumění.
Vždyť víš, že můj život bez Tebe
je jako louka bez rosy,
jako modré nebe bez krásného slunce.
Ty jsi má jediná láska
a jen Tebe budu mít v životě ráda.
Barča Vošická










Melanchonie

Já navenek se směji,
však to přetvářka je pouhá,
smutek v duši mučí mne,
zde na světě mě nic nepoutá.
Zkus osvobodit duši svou
ó básníku, jež miloval si vše,
cos nemoh mít,
jen na dosah se přiblížit
a hned ztratit.
Jak Sisyfos tlačím do kopce balvan,
strašná muka zažívám,
když pod vrcholem už se ocitám,
hned sklouzne zpět a tlačím znova.
Má smysl mučit duši?
Ne, najdi štěstí, všude
kolem mě je tolik krásy,
až mám někdy pocit,
že ji nemohu všechnu unést
a musím skočit
dolů...
Jan Partyka










Hádanka o nebi

Na čele se vlní kudrlinky,
pod nimi toť uvážlivé linky,
starostlivost, moudrost, cit,
čí čelo mohlo by to být?

Dva lesklé kamínky,
nikdy se nezastaví,
stále někam pospíchají,
najednou leknu se,
zrak jejich upře se!
Jak pomněnky průzračné,
komu patří tobě ne?

Nad červenou loukou,
se malé víly koupou,
louka s větrem usměje se,
víly si s sebou nese.
Kdo je to?

Ten, co říkává mi
mám tě rád,
umačká mě láskou snad.
Pod závojem tmy,
přináší mi krásné sny,
koho vídám kolem sebe,
jako svoje modré nebe.
Ajii










Mám za přítele anděla

Anděl s křídly obrovskými,
malý anděl s velkou moudrostí.
Anděl pro svou chytrost obdivován,
přes to nezkažený hrdostí.

Křídla, co by ochrana,
nádherně se třpytí,
nad okolním světem,
nad nádherou z žití.

Nemohu se nezastavit,
nemohu se přestat ptát,
jeden člověk,
může tolik krásy dát?

Ruce se mi rozechvějí,
uvědomím-li si,
andělé žijí,
andělské štěstí znám,
jednoho
za přítele mám!
Ajii










Zoufalství

Jednou směji se, jindy brečím zas,
kolik citů, vášní a emocí je v nás?
Někdo je hravě zvládá, druhý válčí,
ale co z toho všeho je nejhezčí?

Snad láska, snad hravost, možná nenávist?
A někdo chce přes to vše nechat se převíst.
Ale proč to všechno vlastně je?
Proč to zmizí, dřív než si to každý užije?

Proč šťastné chvilky jsou ty krátké,
proč všechno krásné je tak vratké?
Proč nenávist, závist a vztek
z nás ne a ne vymizet?

Sedím na břehu řeky a sleduji proud,
jak hravě odnáší s sebou spoustu hroud,
stále mám pocit, jako kdyby i mě něco odnášelo,
stále táhlo dál a pryč ze života a nevracelo.

Chci se nechat odnést nebo jít zpátky?
To jsou věčné bez odpovědí otázky.
Chci tu zůstat a žít nebo odejít a zemřít?
Proč mám vůbec myšlenky odtud odejít?

Jsem snad nespokojená se svým životem?
Nestačí mi vše si vykládat svým rozumem?
Nestačí mi již chladná logika,
která do všeho své prsty strká.

Nestačí mi tenhle zoufalý život,
život plný katastrof a potop,
už nechci další ničivé vlny a požáry,
už nechci dál vyhrávat zbytečné poháry.

Chci odejít a to navždy,
odejít a už nevrátit se nikdy.
Utéct od problémů a zoufalství,
zanechat za sebou zrádcovství.

Zrada, nenávist, pýcha a vztek,
hněv na povrch nemilosrdně vytek.
Nemohu dál dívat se lidem do očí,
když závist je mého kočáru kočí.

Nemohu již tiše sledovat,
jak se tím dá ubližovat,
nemohu již po této zemi jít
a své sny dál v klidu snít.

Stále zrazovala jsem přátele,
a dělala jsem to hodně vesele.
Nemohu se jim jít pokorně omluvit,
vždy" pýcha by mohla ponížení utržit.

Tak co já pohledávám na tomto světě?
Postavte mi tváří k smrtící četě.
Nedávejte mi šátek kolem prolhaných očí,
chci stát tváří v tvář konečné a nekonečné smrti.
Miška Č.










Zatracené váhání

Srdce smutné a rozum ale neví proč,
oči pláčou, ale duše nechápe důvod,
hrdlo se svírá horkem a suchem,
přitom z očí se derou vodopády.
Všechno je naopak, nic není správně.

Poznala jsem pravdu až když je to pryč,
neuvědomila jsem si, že už od lásky mám klíč.
Stále jsem čekala na nějaký zázrak,
přitom jednoduchost mi zaslepila zrak.

Zázrak stál přede mnou a mával na mě,
já však šla dál a kašlala na něj,
jeho přestalo to bavit a odešel,
a můj klíč už se nenašel.

Myslela jsem si, že lásku neznám,
že umím jen ubližovat a nepomáhat,
jenže už odešel člověk, který byl zázrak můj
a já zjistila, že už neslyší na mé volání "stůj!"

Tež je pryč a všechno s ním,
proč já to nezjistila ještě s ním?
Proč mohu už jen hořce litovat,
že zázrak nechala jsem cestovat.

Proč truchlím až když je to pryč?
Proč jsem pevně nechytla svůj klíč?
Proč jsem to nepřijala dřív?
Tež už je pozdě -
Pozdě na všechno -
A šance už se nebude opakovat.

Sakra, proč jsem tak blbá?!
Miška Č.










Všechno nám zmizí

Zrcadlo odráží cizí nehybnou tvář,
skrze sklo proniká měsíční zář.
Na temném nebi hvězdy nejsou,
živé i neživé přírody tiše usnou.
Sníh se lehce snáší k zemi,
snad nic krásnějšího není.
Ale kdo to vidí?
Kdo to cítí?

Odraz v zrcadle už není,
zmizelo už světlo měsíční.
Místo oblohy plocha černá,
černá otevírající se brána.
Místo sněhu smutné louže,
tež a" každý jenom lže,
že tu krásu viděl,
že teprve tež o ní přišel.

Jenže moudrost neoklame,
ta před lží vždycky ztvrdne.
Místo přísné moudrosti,
jen samé nebezpečné strasti.
Ona neumí nikomu odpouštět,
všechno mrtvé už je tež.

Lidská hloupost to zahubila,
to všechny, je všechny zničila.
Zvěř, květiny, vody, písky, větry
už navždy roztály ledové kry.
A člověk se ještě stále směje,
ale i jeho ten smích přejde.

Zničil přírodu a smích ho přemáhá,
jenže bez přírody ho tež všechno zmáhá.
Už nebude odpočívat v zarostlých stráních,
už nebude pozorovat lehce padající sníh.
Protože tady okolo už nic není,
jen kameny a prostor mezi nimi.

Lhali jste a tež se to vrací,
jakoby jste házeli mincí.
Která strana tváří vzhůru padne?
Který soupeř dolů spadne?
Člověk nebo příroda?
Tady nebude dohoda.

Žádná dohoda, žádný kompromis,
tež, člověče, nepomohl moc sis.
Zničil si prostředí, ale stále nevíš,
že ty do něj stále také patříš.
Zabil si je a zabil si i sebe,
kdy ti to konečně celé dojde?
Miška Č.










Bez názvu

Ničí mě společnost, ničí mě okolí chci pryč hned teď. Někam pryč
od lidí co ničí mou mysl, pryč od všech činů, co nemají smysl.

V temnu a negaci vidím svou svobodu, tvrdost a peklo dávajími úlohu. Zády se
obrátit ke světu a k bohu, zamítnout světlo, když dál už jít nemohu.

Den co den se utápět ve smutku, ve strachu, když lidem nevěřím, tváří
ležím v prachu. Nechci nabrat síly když nemám pro koho, nechci zas znovu
vstát a jíti do toho.

Když nemám pro koho, když nemám proč, já bych však moc rád chtěl, tak
pro mě skoč. Dostaň mě ze spáru temna a depresí, děsivých výkřiků, co
slyším do noci, jak ztroskotanec na moři pomalu tonoucí, čekám na záchranu
od paní všemohoucí.

Ta se mi vyhýbá celé mé žití, však bez ní dál nemohu, nemám už bytí.
Trápit se samoten na tomto světě marně o ni bojuji, toužím po odvetě.

Snad to je ve mně, snad za to může osud, že jsem to ještě nedokázal
doposud dotáhnout až ke správnému konci. Vždy zastavím se na začátku
připraven a vroucí, avšak tam taky skončím a nejdu dál.

Dál už jsou jen věci, kterých jsem se vždy bál, odmítnutí, ponížení, výsměch, strach a
mnohé víc, proto sedím utrápený, sedím sám necítím nic.

Třeba by se zadařilo, nic z toho by se nestalo, jenže já jsem vyděšený
a nadějí mám pramálo. Snažím se, ale nestačí to, pro to, čeho chci
dosáhnout, vždy čilý plný optimismu, na samé dno si teď sáhnout.
Tweety.tr










Letíme pospolu

Letíme pospolu,
na místa, co známe a dál,
na místa, co máme před sebou...

Jsou taková?

Já doufám v ně a věřím,
já vídám je,
když sněží,
v odlesku lesa hlubokého,
v motýlí lásce,
motýla smrkového.

Těším se na ten sníh,
stejně, jak miluji tvuj smích!
Až sníh roztaje,
pak rozkvetou poupata
a dovádivá mláďata,
pak ve vodě ohřívat se bude slunce,
pak ještě podzimní šum,
bude nám cosi ševelit...

A my?

S křídly zdviženými poletíme dál,
na místa, co známe

a dál
na místa, co nikdo nepoznal.

Jen tak,
pospolu,
jeden při druhém,
budeme létat a stát
zároveň!
Ajii










Volský voka

pojď povodejdem kouda
za vraty si dáme čouda
ať nás nikdo nevidí
začneme čarovat
co je velký bude pidi
z bílý bude okrová

zahrajem si kuličky
s atomy kyslíku
jsou hezký maličký
vejdou se do ďulíku
na tvý sladký bradě
osedláme si pár můr
a v plný parádě
obletíme dvůr

přistaneme v kurníku
usmažíme volský voka
na rendlíku z perníku
ať si slípka kvoká

pak se strhne tóčo
vsadíme se vo čo
že tě jazykem potetuju
zvládnu to už nefetuju
próka










Úsměv

Listí větrem třepotá se
a slunce šimrá nosík můj
V ruce tužku, v mysli úsměv Tvůj
Ten výraz ze všech nejkrásnější,
láskyplný, nejněžnější,
co vyvolává chvění hřejivé,
výraz, co účinky má hojivé.
Když cítím ho a spatřuji,
pak mohu mluvit o ráji!
Láska je štěsti,
láska je ráj,
ve kterém všechno patří jen nám
Všechno jsi ty
a všechno jsem já
Už navždy spolu Lasko má!
Ajii










Oči navždy beze slz

Oči hledící do prázdna,
Oči sledující blázna.
Oči, které už nevidí,
Oči, které už neslzí.

Ach, proč už nemohu,
Svým přátelům říci "pomohu"
Oni to slovo chtějí slyšet,
Avšak já je nemohu vyslyšet.

V očích mě pálí studený vzduch,
Všechno je jako začarovaný kruh,
Se slzami v očích nemohu žít,
Avšak bez nich životem nemohu jít.

Srdce je zoufalé, tiše pláče,
Samotné ptáče vesele si skáče,
Oči už však nemohou slzy ronit,
Snad se jen chtějí moudře uskromnit.

Nemohu dál sedět a přemýšlet,
Myšlenky vydaly se na výlet,
Ony odešly a nepověděly kam
A já nemohu za nimi, nevím kam.

Jen sedím a sleduji němý film,
O kom pojednává? Já to vím.
Sedím a sleduji svůj němý život,
Je to jak sledovat řadu na odvod.

Ta řada je hrůzně dlouhá,
Jen sledovat ji, namáhá,
Nechci patřit do té proklaté řady,
Nechci skončit svůj život tady.

Oči sledují, slzy jsou pryč,
Vím, zní to jako ohraný kýč,
Avšak mně slzy již došly,
Snad jinde své štěstí našly.

Já však své štěstí nemám,
Všechno zmizelo, bůhví kam,
Není již v okolí nikdo a nic
Co by zachránilo v autu míč.

Život je jako hororová hra,
Má začátek a je beze dna,
Dno nemá ani jí vlastní strach,
Všechno se skrze něj obrátí v prach.

Cívka filmu je u konce,
Už není mi pomoce,
Snad najdu konečně štěstí své
To, které bude jen a jen mé.

Avšak teď hledím do černé prázdnoty,
Osud už mi předal své sepsané noty,
Celé to zní jako pohřební pochod,
Tak už mě, Smrtko, konečně pochop.

Já nechci jít svou cestou dál,
Pro mě už navždy skončil bál,
Ode dneška a už nenávratně navždy,
Nebudu již víc páchat další křivdy.

Paní Smrt už přichází polem,
Však je načase, vždyť rozhlašuji kolem,
Že na její návštěvu už dlouho čekám,
Tak pojď a vezmi mě.však ty víš, kam.
Miška Č.










Proč

Stála jsem tam a hleděla pryč.
Proč od mých záhad není klíč?
Stála jsem tam, nevnímala
a hledaná slova nenacházela.

Proč již není nikdo a nic,
co by navždy zatratilo ten kýč.
Proč již není na světě přítele,
který radí smutně i vesele.

Proč každý vidí jen a jen humor,
proč já to stále beru jako zhoubný mor.
Proč každý klade samé otázky,
když vše jsou jen zamotané provázky?

Slunce za tmavým obzorem zmizelo,
jenže s Měsícem se neshodlo.
Dnes bude zlá a temná noc,
jenže na mě už je toho moc.

Už nedokáži dále sledovat,
už nedokáži se smát a pracovat.
Už neznám to slovo smích,
už nelíbí se mi čistý sníh.

Veselé a hřejivé je každé srdce,
je jako z vyhřáté útulné pece.
Jenže to mé je jako ledová kra,
a vše se zdá jako hororová hra.

Kniha o zamilované holčičce,
kniha o nešťastné babičce.
A o čem je ta má kniha?
Proč mé stránky zakryla mlha?

Slunce už není, všude stín,
tepla je okolo stále míň,
jenže Měsíc stále nikde.
Kdo ho teď za mě najde?

V rozhledu stín mi brání,
už nechci procházet se strání.
Nenávidím tu studenou rosu,
tak Smrtko, připrav si už kosu.

Lidé si na mne ukazují,
šeptají si a posmívají.
Ale myšlenky mé jinde jsou,
však pro vás si také jednou přijdou.

Není proč se smát,
není čeho se bát.
Jednou to přijít musí,
tak proč mít kůži husí?

Vidíte ten smrtonosný černý stín?
To je posel s rozsudkem mým.
Dlouho jsem naň čekala
a dny neustále počítala.

Teď už je všemu konec,
ale nikde nezní zvonec.
Za své chyby teď přijímám trest,
a proti své vůli jej musím nést.

Zradila jsem a podvedla,
na cizí rady jsem nedala.
Zapříčinila jsem neštěstí,
teď stojím v černém rozcestí.

Rozcestí a ukazatel není,
jenže zde se nic nemění,
stále je jen jedna cesta,
ta, která si říká Cesta.

Cesta a její nekonečné C velké,
na krajích jsou pouze ryby leklé.
Musím tímhle vším jít,
nemohu se už zastavit.

Vzývala jsem ďábla a boha zároveň,
oni však trestají za nekázeň.
Už nemohu si vybrat a ani nechci,
už není mi nikdy pomoci.

Tak konec toho žalmu,
já již teď pomalu
skáči a již se nedívám,
kam dopadnu.kam?
Miška Č.










Křehké přátelství

Spoléhala jsem na něj,
na jeho přátelství,
jenže teď jsem bez něj
a cítím zrádcovství.

Dlouho nevěděla jsem,
co bez něj udělám,
s ním jsem došla až sem,
koho teď na pomoc zavolám?

Jenže on zdá se zradil,
kruté věci mi udělal
a s vysvětlením se opozdil,
zdá se, jakoby stále lhal.

Tak tedy dobrá,
nebudu na tebe čekat,
přátelství je věc vzácná,
nebudu skrz tebe plakat.

Sbohem, dříve milovaný zrádče,
sbohem, naděje o přátelství,
sbohem ty vražedné ptáče,
sbohem navždy zrádcovství!!
Miška Č.










Dotýkat se lásky

Přišla ke mně nová inspirace psát
a ráda nechám se jí hřát.

Inspirace štěstí,
co chci si navždy ponechat,
inspirace lásky,
co dává mi s úsměvem na rtech usínat
a do časného jitra svým úsměvem přispívat!

Je to láska
nádherná a čistá.
Je to přátelství
spanilé a pevné.
Je to krása světa,
co otevírá se
po chmurách slzami zkropené vášně,
co přinesla mi utrpení,
co odnesla mě za svět do pochybných černí.

Zas otvírá se brána barevného světa
a Ty jdeš mi po boku,
snad jen blouzním,
snad jen sním,
ale každý den,
kdys ty mým
Miluji Tě
tohle vím!
Ajii










Zátiší padlého věku

Přecházel jsem po borové kládě
pode mnou zela kůrkami podvečeru slitá
matérie pohanského rádla a v ní
kousky střepů v břiše bludičky lkaní:
hrst jeřabin
zobnou si ptáci s oslí hlavou
zaječí až puknou skály
a rozvalí kořeny stromu na kterém stál jsem
po milénia jako poustevník se džbánem svěcené vody
František Procházka










Opuštěná

Jsem zastrašená světem
a sedím v koutě samotná.
Nikoho neznám, přátele nemám.
Jsem sama a bojím se
stínů, hlasů, cizích i známých
a těch snad ještě víc.
Nevím, co bude dál..,
snad přijde láska.
Ať se už vrátí,
tak moc mi chybí..
Chci ji, (jeho) mít,
teď víc než dřív..
A ona nepřichází
já čekám dál
a stále tu není..
Nepřišel!
Chci pryč
a stále jsem tu
čekám na motýla,
co přiletí k mému rtu.
Ajii










Píchnutí motýla

Motýl se usadil v mých vlasech
a opěvoval jejich vůni.
Měl mě nejraděj,
ale nevěděl o mně nic..

Tam ve tmě s nádechem reggae a ska,
já uvěřila v jeho krásná křídla.
Já nechala ho lhát.

Byla nespavá tma
s nádechem reggae a ska.
Já nechala ho lhát
a bylo mi nádherně,
když v jeho ruce byla moje,
když svými rty lhal do mých.

Světlo ať není.
Nechci ho!
A přeci tu je..
Jen chvíli ať ještě chladí moji tvář
Ať šimrá moje záda
Ať slyším zas: Ty smíšku!

Oči mám zavřené,
je zas tma
a tak to zůstane.

A můj motýl?
Už není.
Já nechci, aby byl!
A mé srdce ke mě nepatří.
Ajii










Včerejší den

Včerejší den
dnešní noc
inteligentní kecy
levné víno
špatná tráva
bílej sníh
Bukowsky to věděl
smysl života
se skrývá ve sklenici vodky
a v drogovém deliriu

Svět je zlej
svět je smutnej
Svět a lidi
ty beztvaré obličeje
obličeje bez tváře
ruce bez objetí
chůze bez kroků
těla bez náznaku pohybu vpřed
a Kryl?
Kryl zpívá dál...

NA










Krátká

Tak potkala jsem lásku
a pustila ji k vodě.
Jen velmi krátkou chvíli,
po tak dlouhé době.

On naplnil mi srdce
a učinil mě ženou.
Dal mi sílu moci,
chtěla jsem být věrnou.

Narušil mé řády,
koloběh mi změnil.
Osud tomu nechtěl
a otočil se zády.

Svět mi přestal rozumět
a vysál ze mě sílu.
Tak jsem chtěla bojovat,
jenže ztratila jsem víru.

City, zmatek, zklamání,
lásku ze mě vyhání.
Vzdala jsem boj brzy
a pořád mě to mrzí.

Teď chutná mi víc samota
a rány se mi celí.
Můj život vede porota
a ta mi stále velí.

Stejně svůj režim nezměním,
svá práva hodím do žita.
Tak skončila má bitva
a malá tvrz je dobyta.
belinda










Přátelství

Zavři své oči
to co ti dám
je ohromná síla
co v sobě mám.
podej mi ruku
a všechen tvůj strach
za malou chvilku
změní se v prach.
Prach vmeteš do tváří
nepřátel svých
a kolem se rozezní
náš hlasitý smích.
Tahleta síla
co nám v žilách koluje
ta se jen nejlepším
přátelům daruje.
Pavouček










Hrůzná bdělost

Bezruký žíznivec
zírá na zavřenou lahev.
Bezruký žíznivec
zírá suše, až líně.
Bezruký žíznivec
zařval na víčko -
"ŠPUNTE - TY SVINĚ!!"
Jeník Anděl Rus










Myšlenky

Zdálo se, že je vše v pořádku,
že básničky už nemusí psát.
Jenže další verš leží na řádku,
opět se s životem musí prát.

Přišlo to náhle, nečekaně,
ta nekonečná smůla a ne
to štěstí, na které tak dlouho čeká,
bez rozmyšlení do stáje spěchá.

U koní nádherný zvuk ržání zněl,
její myšlenky našly ten správný směr.
Jakoby se ocitla v jiném světě,
kde po celý rok červený mák kvete.

Náhle přišla dívka cizí,
Všechno snění rázem mizí,
Přišla a s ní i nový zákon.

Liba Skálová










Stínovlas

Čekala na lásku každý den,
nepřišla, ozval se jen ten
známý pronikavý hlas,
to v ohradě nesl se Stínovlas.

Andaluský bílý hřebec,
srší z něho pýcha,
cválá tiše do nebes,
smutek na něho dýchá.

Všichni ho znali, on znal je,
věděli, že volnost miluje,
svobodu mu dopřát nechtěli,
koně bílého rádi zavřeného viděli.

Nesplnili jeho sen,
sen, vyběhnout z ohrady ven.

Doplatil na cizí chyby,
teď dělá to, co se mu líbí.
V ohradě už neběhá,
jeho srdce ovládla něha.

Proč musel čekat až odejde,
aby poznal trochu lásky,
on věděl, že na světě volně žít nejde,
byl otrokem tajné sázky.

Nyní se na zelených pláních prohání,
ten bílý vůdce stáda,
kobylky s hříbaty nahání,
žije spokojeně, nic nepostrádá.

Liba Skálová










Ztracený anděl

Uplakaný den
na peróně smutného nádraží

roztrhaný řád
já a nedopalky cigaret

prázdné kapsy
plné čekání a jeho slz

rozpraskané rty
hořká beznaděj a slepý pes

tichý výkřik
bílé noci beze hvězd

dnes naposled
nikdy víc
jen teď
pak už nic

Neprohrává - umírá
bez křídel a bez boha

ztracený anděl bez tváře
Vojta Š.










Jistota

Vyběhl jsem ven
abych věděl, že mohu dovnitř

Vyhodil jsem vše
abych věděl, že nemám nic

Opustil jsem všechny
abych věděl, že jsem sám

a zabil se
abych věděl, že nejsem.
Vojta Š.










Ledová

Ledovou ladností, tak ledovou
mě ignoruje, miluje a nenávidí

Proč bere, proč krade mi rozum?

Její tělo, oči, ruce a tváře
jsou mi nožem hluboko do mne vraženým

Je to ona -

ta co mne s každým dotykem
zabíjí víc a víc až úplně k smrti

Kvůli ní slunce modrá
tráva červená a ptáci chodí po zemi

Je to ona - tak nelítostná …
Vojta Š.










Socha v poušti

Víc, než několik století
čekám v poušti na štěstí …
Je neskutečně horký den
a já stále čekám…

Sluneční paprsky propalují moje tělo.
Horký vzduch mi tančí v prasklinách zad
a vytváří v nich pomyslné kapky potu.
Je horko… Vzduchem se vlní horizont…
… matou mne jeho pohyby…

Stojím tu sama, tak stará,opuštěná… a nenaplněná…
…sssss… Prsty u nohou se pálí o jemný písek …
a pomalu tmavnou … v tichu zlátnu.

Je příšerné vedro …
moje kdysi krásné tělo je ošlehané
dávným větrem,
času metrem,
věkem…

Část věčnosti se mě dotýká
a já … neustále čekám…
…snad jednou …

Zvedl se vítr a písek mi vybrousil
slzy do krve.
Slunce mi vypaluje další vrásky …
už se rozpadám.

V mých puklinách už sídlí minulost,
zašlá sláva,
Nemám co ztratit.
Jen čekám, až …

Duny mě v noci přikryjí
a Měsíc zchladí můj prosušený
touhou vyprahlý zbytek těla,
obejme mě jako milenec
objímá svou milou …

Na chvíli nebudu sama.
Noční vítr zazpívá nám serenádu
o věcné lásce a smíření.

Už se těším, až mi můj Měsíc
bude šeptat
ta chladivě podmanivá slůvka …
… a oblékne mě v hvězdný prach …
který se tak krásně třpytí …
a v jeho svitu
předčí krásu paprsků Slunce.

Slunce, jež neustále despoticky
pálí mojí schránku
A nechce a nechce zapadnout.

Snad ještě dnes
vydržím …
Možná i zítra …
co já vím …

Stejně za nic nestojím …

A to slunce dál tak příšerně
pálí …
Wagnerová Markéta










Slyším, vídám, píši sebe…

Stále slyším někde v dáli
Ozvěny poklon zlému králi
Možná si jen zvuky hrají
A možná se mě smutně ptají
Proč, než by se lidé smáli
Zlého citu uznávají

Už tisíc let vídám v dešti
Jak své mokro mění v štěstí
Pro žíznivý strom i květ
A zlý král nechává hladovět
Své poddané, co svírá v pěsti
Přec chtějí se mu uklánět

A mé ústa nezní tiše
A má pravá tuhou píše
Knihami vykopávám z hrobů dobu
I odolávám vzdát se v mdlobu
To vše dělám, táži-li se
Proč začli lidé ctíti zlobu

Kam jsme se s básní dostali
Když celičká je o králi
Pohádka to přeci není
V té se vždy zlo v dobro mění
Všichni, kdo se v ní ohřáli
Tuší, že nemá ukončení
Ach proč tak ztěžka se mi píše
O mně a lidech z mojí říše..?
Bobková Pavlína










I.

Innocence in my dream.
Nevím, co s tím, tak slzím.
Jako réva, po špatném řezu.

II.

Jsi-li opilý,
obejmi nejbližšího opilce.
S nudlí u nosu a slzou u oka
mu vyprávěj o tom,
jaká byla tvoje matka svatá žena.

III.

Mám průjem.
Došel mi papír,
tak beru sešit a píši román.

IV.

Ušlechtilá myšlenka
letí jako labuť k ušlechtilému cíli.
Za ní krkavec, černý jak noc.
Po něm přijde den a s ním labuť.

V.

Opírající se o vlastní penis,
pozoruji zástupy žen.
Mají konce?

VI.

V puse sucho,
touha po vodě.
Noc probdělá.
Rudolf Sekera










J. V. Pleva : Oddělen od zrna

Při narození mě matka
oddělila od zrna.
Vyvrhla z sebe
tak říkajíc, vyhřezla jak nebe,
když deštěm zemi kropí.

Mě pokropila krví.
Od hlavičky k patičkám,
od ručiček k nožičkám.
Rudolf Sekera










Svítání

Marné volání
po troše světla
marné doufání
tvá láska
to smetla
jako voda
jako proud
odešlo všechno
co mělo mě zahynout
Václav Malý










Touha

Ať roztaví mě
tvoje láska
pak rozplynu se v ní
a prach
z mého těla
vhodí do proudu
tvých slz
Václav Malý










Vánoce

Tiše padá sníh
smích dětí
svatá přesvatá noc
zasvítil měsíc
přes ostnatý drát
z komínů stoupá dým
zítra se konečně
půjdeme sprchovat
smích dětí
a svatou přesvatou noc
andělské hlasy pějí
v ubikacích SS
Václav Malý










Před usnutím

Snažím se vytlačit
pár veršů
probouzím
v sobě krásno
a zatím
i dnešní noci
tvá ústa
mě minou
Václav Malý










Sen

Zaplést se
do tvých vlasů
celou noc dýchat
tvojí přítomnost
a za noci kdy jen
hlasy opilců
zní ze tmy
budu se dívat
jak spíš
Václav Malý










Vyznání

Snad už tě nikdy
neztratím
ve tmu bych se
rozplynul
snad tě nikdy
neopustím
potom na
temných místech
vzýval bych
samotu
Václav Malý










Co říci závěrem…?!

Ležím tady jako štěně,
smutně, schlíple, opuštěně.
Snad někdo mi bolístku vyléčí,
a s láskou mě vezme do náručí.
Když časem se naučím milovat,
pak budem si oporou napořád.
A když nám to nepůjde žádný krach,
budeme přátele tak neměj už strach.
Spolu to ještě zkusíme a slib,
že se už nebudem chovat nevlídně.
Tak snad je to všechno co na srdci mám,
a důkaz o pravdě si poznej ty sám.
Že ty můj truhlíku moc ráda tě mám,
a srdce ti provždy na památku dám.
Petra










Myšlenka

Nad ránem přepadla mě
Myšlenka.
Jak myška malá
Tak svůdná ve své nahotě
tak jasná, krásná,
dokonalá.
Trošičku o rovnosti
možná lásky trochu,
Myšlenka demokrat ?
/ to zase uber hochu /.
Zářila prostorem
mou rozespalou myslí.
Byla to soudkyně ?
Žalobce ?
Nebo jen Pravdy příslib ?
Nevím.
Jenom si přelétla v souvislosti
a mě začalo ihned
být divný že ve tři ráno
toho nemá dosti

To každý spí
každý si odpočívá
a ten kdo nespí je vzhůru
čte, nebo pracuje
tak ve tři ráno zívá
a ona nezbednice
provokuje svět.

Svojí čilostí a šarmem,
no - radost pohledět …
Jen se pojď kouknout
na tu drzou holku.
Co že má na sobě ?
No nic!
A to je jí jen pár vteřin !
a mě se opovažuje
tahat z vlastních peřin.
Kam ji mám zařadit
kam kvůli ní ji vsadit.
Snad abych vstal ?
Hrůza !
O čem se chceš
ještě nyní radit ?!
Jakási konkubína ….

Jděte mi do háje
s verši od Hrubína.
Čím bych je psal ?
Vždyť jsou jen tři ráno
všichni si spí a já ?
Já mám nedospáno ….

Zavřel jsem oči a usnul
zase lehce.
Myšlenka zapadla někam.
A ven se jí už nechce.
A to je dobře.

Ať v mé mysli není
žádný vánek.
Pražádné a cizí
byť velmi krásné
MYŠLENKY.
Ale ve tři ráno …
…jen spánek.
Končíř Karel










Výlet 12.2.3

modrý nebe - a bílý měsíc a naproti
ospalý - zimní slunce a továrna - topoly
klánovická - obora tichá jen chvíli
statek na kraji lesa a koně - rozcestí bez sochy
ale kousek dál - ve Vidrholci - toulaj se divoký prasata
občas - někoho sejmou - psa nebo člověka
cesta Tě hledá - stromy Tě hlídaj
viděl jsem stopy a starý borovice pod nima ptačí sněm
odpoledne - do Prahy z Úval únorem
www.ff.wz.cz










Isis

Jsem matka - 21.století.
Garudo! Ty to víš, tak starý, sotva se narodíš.
Stejně tak jako já, v předsmrtné křeči počatá.
Vzdor všemu prokletí mám dětí jako hvězd.
Nejlepší přítel vlk, byl včera sluha, zítra pán.
V děravém nebi pochován a jeho skřek? Aáááá:
Plačící utopím, hladové sežeru.
Jsem válka, žádný vlk. Jen válka a žádná matka
www.ff.wz.cz










Tatrawadarsi

slyšíš zvony?
začíná atomová mše
zlý kouzelník z nebe hodil
paprsky smrti pandorské
neutíkej do krytu, ne!
neber si masku s chobotem
raději se zvířaty v lese
čekej co vítr Ti přinese …
www.ff.wz.cz










Nomád

uprostřed pouště
pod černým stanem
máš sen
o černý tašce
uprostřed dálnice
v takových taškách se schovávají mrtví
říká si
to když jsou mezi koly
něčí vlasy
co mají společnýho černý fleky
na zdi
s rychlými pohyby jeho očí
stříbrná nit vede
od velbloudích kopyt
mezi svodidly
www.ff.wz.cz










Betschebě

venku prší
s kapkami deště padá na zem stín
co chvíli je blíž - škodolibý smích
je jako tetování co už nezmizí
skleněný střeva ze psa
na místo hlasivek na krku jizvy
v tichu krve šumění
ve spáncích - v oblacích
choulí se záření
co uteklo ze zařízení za vsí
www.ff.wz.cz










Ona

Já do hlubin Tvých očí
I nahlédnout jsem směl,
To, co spatřil jsem v nich
Ke zmatku mě nutí
Až do Tvých snů
Film se mnou vkročí,
Árie zapěji
Budu jak omámen
Etudu zahraji
Romány napíši
Ohně já zapálím
Věřím že nastane..
Ámen...
riccid









Duha

Jaká bývá duha?
Žlutá, červená, modrá a zelená.
Jaká je teď ta duha?
Krásně lomená.

Kam letí ta duha?
Lidem pomáhat.
Proč to dělá ta duha?
Aby se lidé uměli smát...
Světlana Kočí
http://svetlanakoci.webpark.cz










Novodobí věřící

Milujeme stromy,
neboť zplodily papíry.
Z tohohle popudu jsme se dali na víru
v níž budeme uctívat Stroma - boha papíru.
Štěpánka










Budoucnost

Někdy je lepší být sám,
ale někdy schází Ti pohlazení.
Na mém srdci je z nešťastné lásky šrám,
a proto hledám vztah, ale jen nezávazný.

Je tu opět možnost se zamilovat,
ale nezáleží to jen na mě samotné.
S ním opět bych se ze života mohla radovat,
nechám to na osudu ať ten se za mě rozhodne.

Dřív chtěl on mě a já ho odmítala,
všichni říkali že rád mě má.
Teď nevím zda dobře jsem udělala,
když vyznala jsem mu lásku já.

Ráda si počkám,
než se rozhodne.
Jen otázka je zda se jí dočkám,
jestli se za tu dobu za jinou neohlédne.

Přiznávám že s ním bych mohla být šťastná,
že on je možná ten pravý.
Snad se na mě už usměje štěstěna,
a zůstanu s ním navždy..
Miss.chel@seznam.cz










Hříbě

Divoké stádo na louce se pase,
právě narozené hříbě ptá se.
Proč to slunce takhle září?
Proč se mraky takhle tváří?

To je život, hříbě,
takový dlouhý příběh, víš?
Asi, nevadí, ty se to naučíš.

Hříbě nastražilo uši,
zřejmě už něco tuší.
Život není pouhé hraní,
je to jako ledu tání.

Za pár let běží kůň
přes pole, potok a tůň,
hloupé hříbě už to není,
vyrostlo ze svého snění.

Poznalo trn bílé růže,
kdo za to asi může?

To je život hříbě,
takový dlouhý příběh, víš?
Asi ne, nevadí, po smrti to pochopíš...
Liba Skálová










Láska

je jen jedna a bez ní život
není,
láska je mocná
toť jediné mé potěšení.
xdita@atlas.cz










Mé srdce si jen to jediné přeje

Mé srdce si jen to jediné přeje
po tvém polibku, který mé srdce tolik hřeje.
Chci tě sevřít ve svém objetí a jen tebe chci líbat
chci se ti nekonečně dlouhé chvíle do tvých očí dívat.

Snažila jsem se ze všech sil
abys mé lásce konečně uvěřil
toužila jsem ti svoji lásku dát
a jen tebe, Romane, navěky chtěla jsem milovat.
lenka-deutschland@web.de










Je léto

Je léto
a ženský choděj po ulici
skoro nahatý.
Je léto
a my mužský jsme tím létem
bohatý.
Vladimír Vlasatý









Přípitek kamarádovi

Napij se kamaráde dobrého vína,
život je všude veliká dřina.
Nešetři na groši, život je krátký.
Napij se, kámoši, ať máš krok vratký.
Vladimír Vlasatý









Jestli chceš

Jestli chceš, abych si s tebou začala,
musíš se se mnou vyčůrat.
Aby sis nemyslel, tvý čůranky mne nebaví.
Baví mne z čeho tečou.
Baví mne tvoje pohlaví.
Vladimír Vlasatý









Anděl

Anděl je mlha nad řekou,
Anděl,
to jsi ty když spíš
dub jenž ve větru se zmítá
Anděl je i smích i pláč
je
     i
        něha..
Vojta 3,14









Smutno

I cukr chutná po soli
a ty se nepodíváš,
i pohlazení zabolí,
když se neusmíváš.

Ani jazz mi nezní do ucha
a zatěžko se smát,
jak prázdná láhev bezduchá
a chce se mi jen spát.

Pak postavím se v lijavci a větru
na pustém pruhu chodníku,
až naprší půl krychlového metru,
ve tváři úsměv lodníků.

Ta chladná sprška čisté touhy,
dar z nebes malým blázínkům,
spláchne z mých oken šedé šmouhy,
dá život modrým plamínkům.

Sůl zachutná zas po cukrové vatě,
synkopy rozezní světa sál,
zmáčený chodník rozsvítí se zlatě,
snad štěstím, že tu blázen stál.

Snad tě to překvapí, až mě potkáš,
až obejmu tě jako klíště
a řekneš:" (pár teček)."
(Konec básně, tohleto vymyslím zase příště :o))
Wýťa










Vlci

Slyšíš? Vlci svým hlasem pějí.
O tom jak svou oběť uhánějí.
Slyšíš? Už ji mají!!!
Na svůj oltář pokládají.

Vlci vyjí do větru, zprávu posílají,
O tom jelenu, o sněhu skrápěném krví,
že budou hodovat do sytosti
Ať to všichni vědí!!!

Slyšíš? Vlci žerou,
K čertu s tou vlčí nedůvěrou.
Mají despekt k nám, k nám lidem,
Teď ale jedí v míru a s klidem.
Slawery










Má.....

Do očí mne bodají tisíce špendlíků
A místo krve tečou mi slzy.
Ani vy, lidé, nevíte, jak mě to mrzí
Kéž jenom dýka vyrobena na míru,
Na míru srdce mého
Už zdaleka vykrváceného

Omlouvám se.
Slzy však tečou dále
Jsou teplé jako krev co se řine z tepny, stále
Čekám tu a doufám, že někdo se slituje nade mnou
A píchne tu injekci co tak strašně bolí
Bolí ale uleví
Navždy.
Nebo alespoň se někdo sehne
A bolavé rány zchladí,
Ale to ne, jen kopnout si do mě přišli
Aby se svým egem, zase spokojeni odešli
Jiní se vysmívají
Druzí zase dechy tají
Nad tímhle pokrytectvím onoho světa

, že já jsem viděla lidí
nepočítaje, otevřených
vždy se divila Těm Kteří plakali,
Druhým na rameni
A teď tu ležím jako právě přejetý pes
Kdesi ve mně tiše bublá má hrdost,
Jako potok spíše potůček.
Slawery










Zabili holoubka

Bolestná událost
Se mi stala.

Zabili holoubka
Už jsem se ptala..

Podezření
Uvalila
Holoubkova matka..
Holubice.

Prý nepřiletěl domů
Večer, ani za svítání
Asi neměla zdání
Jak ho hledat
Neměla chuť na lítání.
Deštěm.

..a holoubek sivý
v očích pohled bolestivý
leží
ani se nepohnut
neztrácí matka holubí rmut.

zbila jsem holoubka
však pouze slovy
vždyť to byl holoubek dokonalý, snový.

zabila ho kočka
z druhýho patra
měla penny nový..
...pošta jí ho dala.já.
Slawery










Potřebuji s tebou být

Potřebuji s tebou být
nechci se tě vzdát
Chci se dívat do tvých očí
Chci se opět smát
nechci už srdce své slzami týrat
nevím proč měla bych lásku svou skrývat.

Srdce bolí
Žalem hoří
Slzy stékají mi z tváří
Je v nich žal a trápení
Dechurvoucí zoufání
Nic jiného mi nezbývá
jen naděje mi zůstává
naděje že budeš mým
můj sen se stane skutečným.
lenka-deutschland@web.de










Ohlédnutí

Odešlas už dávno a přesto zůstalas
hluboko v mé duši a v mém srdci,
hlouběji, než mužeš kdy vědět.

Proč jsi sebrala mé srdce celé
a nenechala ani kousek pro jinou?
Proč se vrací vždy tvé jméno v ozvěně,
proč léta bez tebe rychle uplynou?

Proč hledám v jiných stále tebe,
tvůj úsměv a tvá slova?

Jsem vězeň vlastní duše,
a ty jsi můj žalářník.
I.










Petrohradský prorok

Zdál se mi té noci sen
jako by svět zmizel v dáli
a tím i já byl odsouzen
i když mi hvězdy přály
dlouhé a pestré bytí
teď ležím tu v tajemné síti
odkud není úniku
Klidně však bystře pozoruji okolí
abych nevyvolal paniku
ve své mysli
Vše zdá se být na svém místě
ať podívám se kamkoli
stejná lampa, stejné ticho
stejná tvář odráží se od
skleněné tabulky na dveřích.
Sám sobě namlouvám
byl to jen sen
ha- kdo taky uvěří mé choré mysli,
mým představám.
Ne! to už se nesmí stát
jak, jak s pravdou ven
když nikdo mne nechce poslouchat.
Mým nejlepším přítelem stala se stěna
holá a pustá.
tak cítím se i já
vězněný sám v sobě
Za pár let až ležet budu v hrobě
nezemřu já! Zemře pravda.
Pak život stane se utrpením
a každý podlehne zlobě.
A já? Já smát se budu
z nebeského kůru.
Vám všem, co zírali jste na mne
jak na stvůru, která se nedokáže
začlenit do společnosti.
Budu šťastný s úsměvem na rtech.
Vždyť můj sen dosáhl skutečnosti.
František Sedláček










Jak je to krásné

Mladý chlapec, mladá dívka
komu se tak zadaří?
on jí něžně cuchá střívka,
ona mu zas navaří.

Romanticky spolu sedí
jak dvě na větvi hrdličky,
ona skrze oči jeho do něj hledí,
on do ní skrz kozičky

Však proč do ní furt strká prachy,
jakoby z hříchu vyplatit se měl chtít,
pak posere se málem strachy,
když o děcku mu začne mlít.

A než do tmy té měsíc se zjeví
a do ruda se rozzáří,
jak stalo se to on sám neví,
to když vede si ho k oltáři.
František Sedláček










Trápení

Já svoje srdce otvírám,
to ty mi dáváš klíč,
ta láska v něm je pro tebe
a je jí čím dál víc.

Snad spolu navždy zůstanem
a nebo jenom chvíli,
snad tahle chvíle splní nám
to o čem jsme jen snili.

Však láska navždy netrvá,
to prý jen v pohádkách,
ta láska se prý roztrhá
vždycky po hádkách.

Ale i kdyby byl můj život
plný těhle hádek,
já nepřestanu věřit, že někde najdu lásku
co patří do pohádek.
Xania










Rozmlouvání si sobě

Hej blázne
na chvíli se zastav
a podívej se
jak mám pořezaný krk
A to jsem se chtěla jen na chvíli smát
a nemyslet na zázraky
kterým snad už ani nevěřím

Blázne
víš
je to prapodivný pocit nemít nic
a každé ráno se budit do tmy
Okna mám zazděná
a u dveří chybí klika
Nemám se jak dostat ven
Nehty mám už do masa olámané
Snažím se popsat ty bílé zdi sama sebou
Vyrývám svoje nálady do omítky a mlčím.

Blázne, nechtěj se vrátit
Ležel bys tu ničím oděný jako já se svou chabou absurditou někoho
kdo se absurditou nazývá

Blázne.
Naďule Křížová









Panta rei

Najdu si korálek,
prohlížejíc skrz motýlí křídla,
láska kolem se mihla.
Dík. Zas vidím do dálek.
Michaela









Touha

Tak nádherná noc
jak pod nebem chrám,
já toužil jsem moc
být s tebou tu sám.

Pak řekl jsem pojď
a tys řekla čau,
já na tebe vrrr
a ty na mne mňau.

Tu noc jsme se nesešli
to už je jasné.
Však možná proto
to bylo tak krásné.
M. Smrček









Sloužíme mši

Před oltářem svědomí
vyprazdňujeme kalich hříchů
a na jazyk vkládáme hostii zpovědi
jíž jednou nemusíme umět polknout
Přes závěje natahujeme ruce
k vzájemnému odpuštění
lekáme se zvonů
jejichž uložená i ušlapaná srdce
odbíjí promarněný čas
a tajně neseme kříž
pod jehož tíhou
poznáváme cenu vzpřímení
i slova

Na hoře Golgotě
namísto vzkříšení
jen vlastní společnost
rohoz









Pozdrav Strýčka Sama

šarlat na mých rukou
pomalu zasichá
krev se vpíjí do vyprahlé
půdy
ležím, nemohu se zdvihnout
ani to nechci.
musel bych se rozhlédnout kolem
sebe

viděl bych, jak tato pláň
dříve pokrytá zelenou a vysokou trávou
se během 24. hodin stala
údolím smutku,
Zeleň je podupána
Zeleň
To není zelená barva
To je...co to je, nedokožu to popsat

Všude jsou kusy lidských těl
jsou to těla mužů,
co mužů CHLAPCŮ
většina znich byla ještě dětmi
Ano byla

Tohle jsou jen schránky lidských těl
jejich duše již odlétly pryč
Svatá Maria, i já cítím...
jak ze mě vyprchává život...
Strýčku Same, kde jsi?
Do prdele zachraň mě.....
Pláču
N









Letní ráno…

Až letní ráno zaslzí
a zkolektivní rosu,
Projdem se spolu po luzích
a naplníme osud..
Osud ať nikdo neviní…
nemohl přece tušit,
že objevíme jeskyni,
zatímco venku prší..
Až letní ráno zaslzí
a země bude čistá,
Uvidíš, že mě nemrzí
splnit co osud schystal
Až odpoledne zaleskne se
v celé kráse v louži,
Projdem se spolu po lese
a budem oči mhouřit
Oči ať nikdo neviní
za to že vidět směly
šero, co bylo v jeskyni
a vůbec nepršely..
Až odpoledne zaleskne
se v namodralých kruzích,
Ve slunci se nám zasteskne
po ránu, které slzí……
riccid











Další básně ...



Přidat báseň